› Přehled učiva › Slovníček literárních epoch, směrů a skupin

Slovníček literárních epoch, směrů a skupin - řazeno chronologicky

Orientální literatury – 4. – 1. tisíciletí př. n. l., Mezopotámie (Epos o Gilgamešovi – nejstarší literární památka, Gilgamešova výprava za nesmrtelností), Egypt (Knihy mrtvých – návod, jak se mají duše chovat v podsvětí), Indie (Máhábharátha – boj dvou znepřátelených rodů, Rámajána – princ Ráma a princezna Síta, Kámasútra), Čína (Li Po, Tu Fu)

Antika – řecko – římská etapa starověku, 8. stol. př. n. l. – 6. stol., ve středu zájmu je člověk, který je ovlivňován bohy (polyteismus), kolébka filosofie, exaktních věd, astronomie, mytologie, kalokagathia (krása těla jde ruku v ruce s krásou duše, vzdělanost a fyzická krása)…
Řecko – archaické období (Homér – Ilias (poslední dny Tróje, Trójská válka, Achilles, Odysseus…) a Odyssea (Odysseovo putování domů za manželkou, stíhán nepřízní boha Poseidona), Ezop – bajky, Sapfó – lesbická básnířka, ostrov Lesbos), attické období (antická tragédie: Sofoklés – Král Oidipús (zavraždí otce, ožení se s matkou, sám sebe oslepí), Euripides – Médeia (pomsta nevěrnému muži zabitím vlastních dětí), Aischylos – Oresteia (Orestés pomstí smrt svého otce)), helénistické období (období doznívání řecké kultury).
Řím – latina, archaické období (Plautus – O hrnci – inspirace Moliérova Lakomce), klasické období (Cicero – Řečník), císařské období (Vergilius – Aeneis – epos o založení Říma, Ovidius – Proměny – přebásnění řeckých pověstí, Umění milovat – rady ženám, jak se zalíbit mužům a naopak), stříbrné období (Petronius – Satiricon – otroci uprchlí z Říma, kontroverzní dílo), období úpadku (Marcus Aurelius)
Středověk - 5. - 15. století, křesťanství, rozdělení na trojí lid, výhradní postavení měla církev, náměty z bible, hrdinou je světec či mučedník, rytíř či král, cílem je vychovávat, poučovat, dojímat, důležitý nebyl obsah, ale forma, autory neznáme, díla se často nedochovala celá, zpočátku se psalo latinsky, řecky nebo staroslověnsky, až od 12. stol. v národních jazycích, literatura šířena hlasitým přednesem, většinou ve verších, rozdělení literatury na duchovní (modlitby, kancionály, pašije, legendy) a světskou (eposy, cestopisy, kroniky, milostné písně).
Francie – Píseň o Rolandovi (zatroubí na roh Olifant, přivolá pomoc, umírá), Anglie – Beowulf (král Beowulf zabíjí příšeru, umírá v boji s drakem), Rusko – Slovo o pluku Igorově (Rusko se spojí na záchranu knížete Igora ze zajetí), Německo – Píseň o Nibelunzích (Siegfried hledá Zlaté rouno, jeho smrt mstí jeho žena Kriemhilda), Španělsko – Píseň o Cidovi (pomstí urážku svých dcer vyzváním na souboj).
Čechy – počátky literatury spojené s příchodem Konstantina a Metoděje (863) – staroslověnština a hlaholice, překlad Bible, Panonské legendy (Život Konstantinův a Život Metodějův), staroslověnské legendy (Václav, Ludmila, Prokop), duchovní píseň Hopodine, pomiluj ny (funkce hymny, první znaky češtiny!, 10. století), latinské písemnictví – legendy – Kristiánova legenda (Život a umučení sv. Václava a baničky jeho sv. Ludmily), Kosmova kronika (12. stol, psána latinsky)
Literatura doby Karlovy – latinská Zbraslavská kronika (Petr Žitavský, kronika vlády Lucemburků), česká Dalimilova kronika (název vznikl omylem, psána ve verších), Alexandreida (rytířská epika, vychází z pověstí o Alexandru Makedonském), drama Mastičkář (mezihra Hry o třech Mariích, jdou na trh koupit mast, aby nabalzamovaly Kristovo tělo), spor Podkoní a žák (spor o to, kdo se má hůř).
Literatura doby husitské – Jan Hus (O církvi, O pravopisu českém, Knížky o svatokupectví, Postila), Jistebnický kancionál – Ktož sú boží bojovníci, Petr Chelčický – O boji duchovním (zakladatel Jednoty Bratrské, odmítal násilí a válku, kritizoval papeže).
Renesance a humanismus – 13. – 16. století – vznik v Itálii, návrat k antice, ve středu zájmu je člověk, rozvoj literatury, vědy, umění, rovnost všech lidí, racionalismus, mecenášství, renesanční člověk.
Itálie – Dante Alighieri (Božská komedie – Peklo, Očistec, Ráj – Dante putuje Peklem a Očistcem provázen Vergiliem, v Ráji ho provází Beatrice), Francesco Petrarca (Sonety Lauře), Giovanni Boccaccio (Dekameron – soubor 100 novel, 10 lidí uteče před morem z Florencie, vypráví si veselé, lehce erotické příběhy), Niccolo Machiavelli (Vladař – představa ideálního panovníka)
Francie – Francois Villon (Velký testament, první prokletý básník, známý svým kontroverzním životem, zabil kněze, byl v Bastile), Francois Rabelais (Gargantua a Pantagruel – 2 obři, otec a syn, putují světem)
Španělsko – Miguel de Cervantes y Saavedra (Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha – parodie na rytířské romány), Lope de Vega (Ovčí pramen – vesnice zabije správce, všichni jsou vinní).
Anglie – William Shakespeare (Romeo a Julie, Hamlet, Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské), Geoffrey Chaucer (Povídky canterburské)
Čechy – latinský humanismus (Jan z Rabštejna, Jan Campanus Vodňanský), český humanismus (Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – cestopis Putování), Václav Hájek z Libočan – Kronika česká – velmi populární, čtivá, ale nepřesná!, zkoumali ji čeští obrozenci (Dobner, Dobrovský)
Baroko – 16. – 18. století, vznik v Itálii a Španělsku, ve středu zájmu je Bůh, člověk je nepodstatný, lidský život je pouhé směřování ke smrti, není důležitý pozemský život, ale ten po smrti, člověk je proti Bohu nicotný, lidský život je jen strádání a bolest, po smrti vykoupení a ráj, používání alegorií (jinotajů), kontrastů, symbolů barev, čísel, kamenů.
Čechy – domácí literatura (Bedřich Bridel – Co Bůh? Člověk?- vyzdvihuje Boha, shazuje člověka, Bohuslav Balbín – Obrana – nemohla vyjít, v době Národního obrození ji vydal F.M.Pelcl) exilová literatura (Jan Amos Komenský – „učitel národů“, Bána jazyků otevřená, Schola ludus, Informatorium školy mateřské, Labyrint světa a ráj srdce)
Klasicismus – 17. století, vznik ve Francii a Itálii, návrat k antice, důraz na rozum, v centru zájmu stál člověk, ale ne člověk a jeho city a lásky jako v renesanci, ale pouze člověk a jeho rozum, člověk jako součást společnosti, jako rozumová a myslící bytost, city byly opomíjeny. Ideálem krásy byla vyrovnanost, střízlivost, inteligence, filozofie racionalismu – René Descartes: „Myslím, tedy jsem.“ („cogito ergo sum“)
Vysoká literatura – tragédie – Pierre Corneille (Cid), Jean Racine (Faidra)
Nízká literatura – komedie – Moliére (Lakomec, Misantrop, Zdravý nemocný, Škola žen), Carlo Goldoni (Sluha dvou pánů, Poprask na laguně)
Národní obrození - Proces, kdy dochází ke vzkříšení a znovuobnovení českého jazyka a literatury. 1. fáze – 70. léta 18. stol. – 1805 – obranná fáze – klasicismus (Josef Dobrovský – Zevrubná mluvnice jazyka českého (označil Rukopisy za padělky), Václav Matěj Kramerius (zakladatel české žurnalistiky, 1. české nakladatelství Česká expedice), Václav Thám – spojen s divadlem Bouda), 2. fáze – 1806 – 1830 – útočná fáze – preromantismus (Josef Jungmann – Česko – německý slovník, František Palacký – Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, František Ladislav Čelakovský – ohlasová poezie – Ohlas písní českých, Ohlas písní ruských, Jan Kollár – Slávy dcera (časoměrný verš), 3. fáze – 1831 – 1848 – romantismus (K. H. Mácha, K. J. Erben), 4. fáze – 50. léta 19. stol – realismus (B. Němcová, K. Havlíček Borovský).
Rukopis královédvorský (RK) - objeven roku 1817 Václavem Hankou ve věži kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Obsahuje celkem 14 písní. Skladby mají pocházet ze 16. století.
Rukopis zelenohorský (RZ) - objeven roku 1817 na zámku Zelená Hora, skladby mají pocházet z přelomu 8. a 9. století; kdyby byly pravé, byly by tak nejstarší česky psanou památkou vůbec.
Za jejich nejvíce pravděpodobné autory jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda. V poslední době se jako spoluautor označuje také Antonín Jaroslav Puchmajer.
Osvícenství – 18. století, vznik v Anglii a ve Francii, v centru zájmu je člověk, kult rozumu, víra v pokrok, optimismus, zrovnoprávnění všech občanů (Francie – Velká francouzská revoluce, USA – boj kolonií o nezávislost), rozvoj techniky a vědy, osvícenští panovníci – zakládání knihoven, muzeí, povinná školní docházka, věda nahradila náboženství
Francie – encyklopedisté (Montesquieu, Voltaire – Candide neboli Optimismus, Jean Jacques Rousseau – pomezí osvícenství a preromantismu – Julie aneb Nová Heloisa)
Anglie – Daniel Defoe (Robinson Crusoe), Jonathan Swift (Gulliverovy cesty – fiktivní cestopis), Henry Fielding (Tom Jones)
Preromantismus – 2. pol. 18. stol, nejvíce se projevil v Německu (hnutí Sturm und Drang) a v Anglii (jezerní básníci). Reakce na klasicismus a osvícenství – v čele zájmu je člověk, ale jako bytost s city, proti rozumu postavili city, důraz na citový život člověka, hrdinou je výjimečný jedinec, opovrhuje společností, nepatří do ní, končí tragicky, láska je nešťastná, velkou roli hraje příroda – odraz nitra hlavního hrdiny (příroda v bouři, motivy hřbitova, osamělých hradů, zřícenin, jezer)
Hnutí Bouře a vzdor – Johann Wolfgang Goethe (Utrpení mladého Werthera, Faust), Friedrich Schiller (Loupežníci, Marie Stuartovna) – „Výmarská klasika“
Romantismus - vznik v 1. polovině 19. století v Anglii. Rozervaný výjimečný hrdina, který stojí na okraji společnosti – nepatří do ní a ani nechce. Setkáváme se s ním často až v jeho dospělosti, kdy je již hotovým člověkem. Často se autor ztotožňuje se svou hlavní postavou. Jeho láska je nešťastná, končí špatně, umírá, žena, kterou miluje, je nedostupná (je vdaná, starší, nemůže ji mít), pokud by byla dostupná, ztratil by o ní zájem, miluje spíše svůj vysněný ideál než skutečnou ženu. Příroda je divoká, nespoutaná, v bouři, v pohybu, temná, v dešti, zobrazuje hluboké lesy, zříceniny hradu….
Anglie – Lord Byron (Child Haroldova pouť), Walter Scott – zakladatel historického románu (Ivanhoe, Rob Roy), sestry Brontëovy (Charlotte – Jana Eyrová, Emily – Na Větrné hůrce, Anne – Dvojí život Heleny Grahamové), Jane Austenová (Pýcha a předsudek, Rozum a cit)
Francie – Victor Hugo (Chrám Matky boží v Paříži, Bídníci), Alexandre Dumas (Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo), Stendhal (Červený a černý)
Rusko – Alexander Sergejevič Puškin (Evžen Oněgin, Piková dáma), Michail Jurjevič Lermontov (Démon, Hrdina naší doby)
Německo – bratři Grimmové (Pohádky)
Polsko – Adam Mickiewicz (Pan Tadeáš)
USA – Edgar Allan Poe (Havran, Jáma a kyvadlo)
Čechy – Karel Jaromír Erben (Kytice, Prostonárodní české písně a říkadla), Karel Hynek Mácha (Máj, Cikáni, Márinka, Obrazy ze života mého, Kat), Josef Kajetán Tyl – „miláček národa“ (Fidlovačka, Paličova dcera), Karel Sabina – „zrádce národa“ (Oživené hroby)
Realismus – 2. polovina 19. stol., zobrazení typických charakterů za typických okolností, každodenní tématika, přesně a všestranně sleduje společenský život, zobrazuje průměrného člověka, hrdina se vyvíjí pod vlivem doby a okolností, autor není v díle přímo účastníkem, realisty zajímá současnost, společensky angažovaný směr poukazující na křivdy a odhalující zlo, zobrazuje i negativní životní jevy (alkoholismus, prostituce), hlavní zásadou je pravdivé zobrazení skutečnosti.
Anglie – Charles Dickens (Oliver Twist, Vánoční koleda, Malá Doritka)
Francie – Honoré de Balzac (Otec Goriot, Evženie Grandetová), Gustave Flaubert (Paní Bovaryová)
Rusko – Fjodor Michajlovič Dostojevskij (Zločin a trest, Bratři Karamazovi, Idiot), Lev Nikolajevič Tolstoj (Vojna a mír, Anna Karenina, Vzkříšení), Anton Pavlovič Čechov (Tři sestry, Višňový sad), Nikolaj Vasiljevič Gogol (Revizor, Mrtvé duše)
Polsko – Henryk Sienkiewicz (Quo vadis, Ohněm a mečem)
Severské země – Hans Christian Andresen (Pohádky), Henrik Ibsen (Nora, Peer Gynt)
USA – Jack London (Bílý tesák, Tulák po hvězdách), Walt Whitman (Stébla trávy)
Čechy – Karel Havlíček Borovský (Král Lávra, Tyrolské elegie), Božena Němcová (Babička, Divá Bára, Karla, V zámku a v podzámčí), historický realismus – Alois Jirásek (Mezi proudy, Proti všem, Psohlavci, F.L.Věk), Zikmund Winter (Mistr Kampanus), venkovský realismus – Karel Václav Rais (Kalibův zločin), Tereza Nováková (Drašar), realistické drama – bratři Mrštíkové (Maryša), Ladislav Stroupežnický (Naši furianti)
Naturalismus – 2. pol. 19. stol., vyhrocený realismus, zobrazuje patologické jevy ve společnosti (prostituce, alkoholismus, drogy), velkou roli hraje dědičnost
Francie – Emile Zola (Zabiják, Nana)
Čechy – Josef Karel Šlejhar (Kuře melancholik), Karel Matěj Čapek Chod (Turbína)
Literární moderna – přelom 19. a 20. stol, vznik nových směrů
Symbolismus – uměleckým prostředkem se stává nepřímé pojmenování pomocí symbolu, náznaku, obraznosti. Vychází z vnitřního světa tvůrce, z jeho přání, snů. Prosazuje se zejména v poezii, která je velmi podmanivá a působivá, často se vyznačuje snahou po dokonalosti. Využívá hudebnosti veršů. Představitelé: P. Verlaine (Romance beze slov), E. A. Poe, Ch. Baudelaire (Květy zla), J. A. Rimbaud (Iluminace), K. Hlaváček (Mstivá kantiléna), O. Březina (Stavitelé chrámů, Ruce), A. Sova (Z mého kraje)
Impresionismus - označoval výtvarnou orientaci skupiny mladých malířů. Název je odvozen od obrazu Clauda Moneta – Imprese vycházejícího slunce. V literatuře jde o zachycení okamžitého, neopakovatelného smyslového vjemu, dojmu, nálady, mozaiky barev, krajiny v proměnách. „Pravda okamžiku“. Autoři se snaží oslovit čtenářovy smysly. Dochází k lyrizaci prózy i dramatu (oslabena role příběhu, děje). Představitelé: P. Verlaine, F. Šrámek (Splav, Modrý a rudý), V. Mrštík (Pohádka máje, Santa Lucia), K. Hlaváček, A. Sova
Dekadence - vyjadřuje pohrdání společností, měšťanskou morálkou a kulturou, provokativně používá tabuizovaná témata – erotika, morbidita, neuctivý vztah k Bohu, oslava Satana, kult smrti, opovržení životem, únik z reálného světa ke snům. Představitelé: Ch. Baudelaire, O. Wilde (Obraz Doriana Graye, Jak je důležité míti Filipa), A. Jarry (Král Ubu), J. Karásek ze Lvovic (Sexus necans), K. Hlaváček…
Modernismus a avantgarda – 1. pol. 20. stol.
Expresionismus - exprese = výraz, především německý umělecký směr. Odmítl umění zobrazující skutečnost. Jeho hlavním cílem je vyjádřit vlastní prožitky a vlastní pocity bez ohledu na jakékoli konvence. Pro zvýšení efektu prožitku často dochází k deformaci reality. Představitelé: Franz Kafka (Zámek, Proces, Proměna), Richard Weiner
Dadaismus - dada = houpací koníček, vznikl po válce ve Švýcarsku, potřeba se oprostit od hrůz války. Byl prostředkem jak vyjádřit zmatek a strach z války, východiskem byl nesmysl, úmyslná nerozumnost, totální anarchie v životě i v kultuře, absolutní svoboda tvorby, náhodná slova, náhodné pořadí, hra se slovy, slova zbavená významu. Zakladatelem dadaismu je Tristan Tzara.
Futurismus - futurus = budoucí, odmítání kulturních a uměleckých hodnot, ukázat moderní uspěchanou a rušnou dobu, kterou nekritizovali, ale která se jim líbila, námětem byla technika, schvaloval válku, kterou považoval za jediný možný způsob, jak očistit svět. Tento směr byl populární především v Itálii a Rusku. Později obdivoval fašismus a totalitní režimy. Představitelé: Filippo Thomasso Marinetti, Vladimir Majakovskij
Poetismus – výhradně český směr, básnictví volné obrazotvornosti a spontánní fantazie. Báseň měla být čistou poezií, přinášet pouze radost, neměla sloužit žádné ideologii, „umění žít, jako naplnění smyslu života“, metoda, jak nazírat na svět, aby byl básní. Obraznost, humor, hravost, intenzivní emocionální prožitek, exotika, básnické asociace. Představitelé : V. Nezval (Abeceda, Papoušek na motocyklu), J. Seifert (Na vlnách TSF), K. Biebl (S lodí, jež dováží čaj a kávu), V. Vančura (Markéta Lazarová, Pole orná a válečná)
Surrealismus – nadrealismus, osvobození mysli, podvědomí, zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek, pozitivní názor - svět může být změněn a transformován do místa lásky, svobody, a poezie, rozumem nekontrolovatelný proud asociací, své nitro a své sny zkoumali i pod vlivem drog a uměle navozovali stavy porušení psychické rovnováhy. Představitelé: André Breton a Phillipe Soupault, Čechy – Skupina surrealistů v ČSR (V. Nezval – Praha s prsty deště)…
Existencialismus - vznikl po první světové válce v Německu, k rozšíření došlo po druhé světové válce, teorie „nahého člověka“ – neschopnost komunikace mezi lidmi, člověk je sám, nahý a ve tmě. Existuje mezi lidmi, ale není schopen s nimi komunikovat. Člověk je odsouzen ke svobodě. Jediné východisko je smrt. Smrt je definitivní konec, často depresivní literatura, pohled na člověka odsouzeného k smrti, pocity před popravou. Představitelé: Albert Camus (Cizinec, Mor), Jean Paul Sartre (Zeď, Mrtví bez pohřbu)…
Neorealismus – počátek 20. století, nejvíce se prosadil v Itálii po druhé světové válce, směřoval k realistickému dokumentu, měl zobrazit skutečnou situaci, reakce na italský fašismus a uvědomění si nutnosti obrody v Itálii, zájem o obyčejného člověka, propojení literatury s filmem, hrdinové obyčejní venkované, prostý lidový jazyk. Představitelé: Federico Fellini, Pier Paolo Passolini, Alberto Moravia (Římanka)…
Socialistický realismus – od 30. let 20. stol, projevoval budovatelskými romány a schematizací postav i prostředí – děj se většinou odehrává buď na venkově, nebo v továrnách a kladné postavy jsou oddanými členy komunistické strany nebo dělníky, záporné pak intelektuálové, kulaci a „imperialisté“. Díla jsou ideologicky orientovaná, a to často na úkor umělecké kvality i pravdivosti. Představitelé: Maxim Gorkij (Matka), Michail Šolochov (Rozrušená země), Václav Řezáč (Nástup)…
Magický realismus – 2. pol. 20. stol., prolíná se reálná skutečnost s iluzivními prvky (sny, halucinace, mýty), zobrazuje události z různých úhlů pohledu, Dochází k zrcadlení minulosti a přítomnosti, astrální a fyzické roviny nebo jednotlivých postav. Představitelé: Gabriel García Marquez (Sto roků samoty), Isabela Allende (Dům duchů), Haruki Murakami (Norské dřevo)…
Absurdní drama – 50. léta 20. stol., zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou, vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s ostatními lidmi, ukazuje člověka, který je ohrožen moderní civilizací, kterou sám stvořil, odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci, dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází znemožňuje dorozumění. Představitelé: Samuel Beckett (Čekání na Godota), Eugene Ionesco (Plešatá zpěvačka), Václav Havel (Zahradní slavnost)…
Postmodernismus – konec 20. stol., slučování literatury s ostatními medii (filmy, hudbou), stírala se tabu, stále snadnější komunikace, komplikovanost textů, nejasnost autorova záměru, setření rozdílu mezi kvalitní literaturou a brakem, kniha je jako labyrint (každý čtenář ji může číst jinak), vše je zaměřeno na čtenáře. Představitelé: Umberto Eco (Jméno růže, Dějiny krásy), Woody Allen (Vše, co jste chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat), John Fowles (Sběratel)…

Literární skupiny

Májovci – 1858 – almanach Máj (red. Josef Barák, přispěli: V. Hálek, J. Neruda, K. Světlá, K. J. Erben, S. Podlipská, B. Němcová, R. Mayer, A. Heyduk)
Odvrat od minulosti k přítomnosti, stanovili si širší rozhled po evropské kultuře - u nás heslo: Dohánět Evropu, snaha o pravdivé zobrazení skutečnosti – realismus, odkaz na Boženu Němcovou a Karla Havlíčka Borovského, nebyli vlastenci, literatura nemá ničemu sloužit.
Jan Neruda (Hřbitovní kvítí, Povídky malostranské), Vítězslav Hálek (V přírodě, Muzikantská Liduška), Karolina Světlá (Kříž u potoka, Frantina – zakladatelka románu!), Jakub Arbes (romaneta: Svatý Xaverius)

Ruchovci – 1868 – almanach Ruch (red. Josef Václav Sládek, přispěli: S. Čech, E. Krásnohorská)
Škola národní, velcí vlastenci, orientace na východ, idea slovanské vzájemnosti (opět panslavismus), dobré vztahy s Ruskem a Slovenskem, překládali ze slovanských literatur, časopis Osvěta.
Svatopluk Čech (Písně otroka, Výlety pana Broučka), Eliška Krásnohorská (Ze Šumavy, libreta)

Lumírovci – 70., 80. léta 19. stol., kosmopolitní autoři, orientace na západ, překládali z germánských a románských literatur, snaha povýšit českou literaturu na světovou úroveň.
Josef Václav Sládek (Zvony a zvonky, Na prahu ráje – zakladatel poezie pro děti), Jaroslav Vrchlický (Okna v bouři, Noc na Karlštejně, Zlomky epopeje), Julius Zeyer (Jan Maria Plojhar, Radúz a Mahulena)

Česká moderna - 1894 – v časopise Naše doba vyšel článek Josefa Svatopluka Machara k 20. výročí smrti Hálka, kde se o něm vyjadřuje nepříznivě a naopak vyzdvihuje dílo Jana Nerudy. Manifest Česká moderna byl otištěn roku 1895 v časopisu Rozhledy. Ostře odmítli odkaz generace Vrchlického (přejímání cizích vzorů, pouze slovní vlastenectví), rozvoj individuality, přehodnocování všeobecně uznávaných hodnot a zcela nový pohled na umění.
Josef Svatopluk Machar (Zde by měly kvést růže), František Xaver Šalda (nejvýznamnější kritik!), podepsali: J. K. Šlejhar (Kuře melancholik), V. Mrštík (Pohádka máje), F. V. Krejčí, O. Březina…

Protispolečenští buřiči – 90. léta 19. stol., svým životem i dílem šokovali společnost, zklamání a pohrdání společností.
Viktor Dyk (Krysař), František Gellner (Po nás ať přijde potopa), Fráňa Šrámek (Splav, Měsíc nad řekou), Petr Bezruč (Slezské písně), Karel Toman (Pohádky krve), Stanislav Kostka Neumann (Kniha lesů, vod a strání).

Devětsil – avantgardní sdružení, vznik 1920, sdružovali se v něm jak proletářští básníci, tak poetisté. Vydávali časopis Revue Devětsil. Sdružení založili Karel Teige, Jaroslav Seifert (Slavík zpívá špatně), Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl aj. Významná byla i účast divadelníků, výtvarníků a architektů, malířka Toyen, divadelníci J. Honzl, E. F. Burian, J. Voskovec, J. Werich, J. Ježek ad. Brněnská skupina Devětsilu vydávala časopis Pásmo. Šlo jim o pořádání různých populárních akcí – literárních čtení, výstav, divadelních představení. Chtěli přiblížit umění obyčejným lidem. Název vymysleli bratři Čapci ve své společné knize Krakonošova zahrada, Devětsil je horská květina.

Skupina 42 – 1942 – 1948, členové: Josef Kainar (Nové mýty), Ivan Blatný (Stará bydliště), Jiří Kolář (Křestný list), hlavním teoretikem byl Jindřich Chalupecký (stať Svět, v němž žijeme), skupina básníků všedního dne, poezie běžných všedních věcí, obyčejného života, tématem je město a periferie města, svět techniky, která nás formuje, ale i deformuje. Skupina 42 ovlivnila Bohumila Hrabala a pozdější skupinu kolem časopisu Květen.

Prokletí básníci – přelom 19. a 20. stol., nepochopeni dobovou kritikou a čtenáři. Odmítali či zesměšňovali dobově platné mravní a náboženské hodnoty a normy. Vedli provokativní bohémský život a snili o ideální a čisté tvorbě. Představitelé: P. Verlaine (Romance beze slov), Ch. Baudelaire (Květy zla), J. A. Rimbaud (Iluminace).

Ztracená generace - poznamenána útrapami front 1. světové války, v poválečných poměrech nenacházela osobní uspokojení a společenské uplatnění, válka - otřesné zkušenosti a strašné následky, autoři píší o válce z vlastních zkušeností, většina autorů válku odsuzuje, vyzdvihuje kamarádství a přátelství, všímá si mladých lidí, časté je téma lásky a války. Tento termín vymyslela německá historička Gertruda Steinová, původně to byli pouze autoři z USA. Představitelé: Ernest Hemingway (Sbohem, armádo!), Francis Scott Fitzgerald (Velký Gatsby), Erich Maria Remarque (Na západní frontě klid)…

Beat generation - zbitý, poražený, blažený. Hnutí vzniklo ve 2. pol. 50. let, týká více méně pouze USA. Vyznačovali se provokativním způsobem života, odmítali konsum, honbu za kariérou. Pokoušeli se najít vlastní styl - popis svých životních zkušeností – toulání se po USA, happeningy, experimenty s drogami, sexem. Byli ovlivněni orientálními náboženskými a filosofickými představami, které si volně upravovali (zen-buddhismus). Dalším výrazným prvkem byl jazz, jazzovou hudbou byla často doprovázena jejich veřejná vystoupení. Pohybovali na hranici alkoholismu a drogové závislosti, byla často považována za nemravnou. Představitelé: Jack Kerouac (Na cestě), Allen Ginsberg (Kvílení), Charles Bukowski (Poštovní úřad). V Anglii vznikla obdoba Beat generation – Mladí rozhněvaní muži.