Nacházíme se v budoucnosti, a to konkrétně v německých Brémách roku 2046.
Vytrvale prší, dlouhodobý a nepřetržitý déšť nemá konce.
Život v moderním světě samozřejmě plyne dál, ve vyspělé civilizaci, v níž každý má svého PPP (tzv. personálního počítačového poradce), kterému může svěřovat své problémy a vůbec vše.
Hlavním hrdinou příběhu je sedmnáctiletý Armin, jeho mladší sestra Géza a taky trochu tajemná dívka Rebeka. Armin a Géza žijí pouze s maminkou a ve vzduchu visí mj. zlověstná hrozba, jak se lidé zachovají, selže-li veškerá technika a lidé ve střetu s katastrofickou povodní budou odkázáni pouze sami na sebe.
Příběh je dost melancholický, místy až trochu depresivně laděný a dostane se vám pod kůži, v čemž já osobně spatřuji jeho velkou přednost – tato docela krátká, hloubavá kniha vám totiž nabízí možnost čtení mezi řádky a nestaví budoucnost a okolní svět na přístrojích, ale především na lidských pocitech, emocích a tužbách.
Můj bratr Emil podotknul, že je kniha “tak trochu postapokalyptická scifárna a zároveň i docela retro“, což je poměrně trefný oxymóron :), který ale Sovímu zpěvu nic neubírá na jeho působivosti.
